Co je pohádkoterapie?

Co je pohádka?

Pohádka, původně žánr lidové slovesnosti, představuje obvykle kratší prozaický epický fiktivní příběh zalidněný nezřídka nadpřirozenými bytostmi, jako jsou čarodějnice, vodníci, čerti, víly, skřítci, draci nebo mluvící zvířata. Pohádky jsou často neoddělitelné od mýtů a mohou se v nich zrcadlit skutečné historické události.

Cílem pohádek je pobavení a poučení posluchače či čtenáře. Pro děti bývají pohádky oblíbenými uspávankami, zároveň jim však zprostředkovávají mnoho informací o světě.

Pohádky a příběhy mají pro dítě silný emocionální náboj. Jsou prostředkem relaxace, uspokojují zvídavost, napomáhají jak rozvoji fantazie a obohacování slovní zásoby, tak i utváření vlastních názorů a postojů.

Společné rysy pro psychoterapeutickou a výchovně psychologickou pohádku:

• dítě ve věku 4-9 let;
• konstrukce pohádky by měly být založeny na metamorfóze;
• pohádkový hrdina by měl být stejného věku jako dítě;
• hrdina by měl zažívat stejné problémy jako dítě ve skutečném životě;
• děj pohádky by se měl odehrávat v místech, se kterými se dítě může setkat (nemocnice, domov, školka či škola);
• pohádka by měla obsahovat také humor.

Cíle výchovně psychologické pohádky:

• rozšířit chování dítěte prostřednictvím pohádkového hrdiny;
• umět řešit problém a možnost jak jej překonat;

• naučit se, jak využít své schopnosti při řešení problému.

Průběh (skupinové) terapie pohádkou

Scénář se skládá ze dvou částí:

1. Úvod – seznámení, zábava, kreativita, uvolnění.
2. Terapie pohádkou – čtení vhodné terapeutické pohádky. Následuje diskuse s dětmi, které se terapie pohádkou účastní. V rámci čtení se děti vciťují do hlavního hrdiny.

Scénář musí obsahovat:

1. Téma – téma terapie musí být stanovené před zahájením.
2. Hlavní cíle – určení co jsou cíle terapie.
3. Metody a techniky – metody a techniky, které budou používány.
4. Opatření – zajistit vhodné prostředí, doprovodné materiály.

Všichni účastníci terapie musí dodržovat stanovené podmínky:

• nekřičet;
• nemluvit sprostě;
• účastnit se dobrovolně;
• děti jsou na bezpečném místě, nebudou stresovány.

Co se týče samotné práce s textem, po receptivní části (texty jsou dětem předčítány, starší děti si je mohou číst samy) by mělo následovat aktivní terapeutické zpracování vyprávěných pohádek a příběhů.

To může probíhat buď jejich vlastní modalitou:

• slovními asociacemi;
• převyprávěním příběhu vlastními slovy;
• přetvářením nebo dotvářením textu;
• zamyšlením se nad textem, sdělováním, co je na něm zaujalo, dítě můžeme též podněcovat k zamyšlení otázkami:
  • po paralelách mezi životní realitou dítěte a předestřeným příběhem, v čem je pohádka pro dítě podstatná, co má ono samo společného s hlavním hrdinou…
  • po vlastnostech, úmyslech, pocitech či motivech hlavních hrdinů, jak se chovají, je-li to správné, k čemu to vede a proč, jaké mají navzájem vztahy…
• vymyšlením nového obsahu na téma předložené příběhem,

nebo prostřednictvím jiné expresivní terapie, například:

• dramatizací příběhu, popř. recitace poezie;
• výtvarným ztvárněním (kresba, malba, koláž, modelování, …);
• vyjádřením hudbou (zpěvem, instrumentálně) nebo rytmem.

Literatura:

LANGMEIER, Josef. Dětská psychoterapie. Praha : Portál, 2000. 431 s.

MOLICKA, M. Příběhy, které léčí, s. 73-80

POSKIEROVÁ, Lucie. Uplatnění biblioterapie v českých a v zahraničních knihovnách se zaměřením na pohádkoterapii. Brno : Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Kabinet informačních studií a knihovnictví, 2009.  Vedoucí diplomové práce Mgr. Barbora Koneszová.

Pohádka [on-line]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pohádka.

POKORNÁ, Iva. Využití prvků expresivních terapií při vzdělávání jedinců s kombinovanými vadami. Brno : Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra speciální pedagogiky, 2007. Vedoucí diplomové práce: PhDr. Mgr. Dana Zámečníková, Ph.D.