Děvče pro Oklahomu

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Napsali o knize

Český přistěhovalec Oldřich a jeho dcera Mařka našli po strastiplné cestě prérií nový domov a nové přátele v Oklahomě v Severní Americe. Život v divočině vyžaduje od Mařky jasnou hlavu, tvrdost, odvahu a pevné nervy, a to nejen proto, že mezi děvčaty stejného věku našla jen jednu kamarádku, ale i hodně nepřátel. Musí se naučit spoléhat sama na sebe.

Ukázka z knihy

ZA ŘEKU NEOSHO

Již řadu dní se namáhavě vlekli prériemi Oklahomy stále dál a dál k severovýchodu a viděli jen modř a zeleň. Modř nahoře, kde se klenulo bezmračné nebe pozdního léta, a zeleň kolem sebe. Kam oko dohlédlo, jen tráva, ta hrubá a ostrá, které Indiáni kdysi přezdili „buvolí“ a která roste v chuchvalcích podobných trsům mechu nebo velikým zeleným ježkům odpočívajícím v nesmírných zástupech na zarudlé půdě. A kromě toho viděli ovšem i své stíny, plížící se po zeleném koberci tak zvolna, až se zdálo, že nikdy nikam nedojdou, i kdyby putovali sto let. Oni – tři lidé s trojicí koní a jediným vozem – i ty tmavomodré stíny, jež měnily svou délku i svůj směr podle toho, kde právě stálo slunce. Neúnavné stíny: rostly, zkracovaly se a opět rostly, a ještě stačily denně opsat polokruh kolem středu, jímž byla malá, beznadějně opuštěná skupinka dvou starých mužů a děvčat.
A přece nemohli tvrdit, že putují prázdnem nebo pustinou.
Několikrát zahlédli zpovzdálí lidské obydlí, chatrč z drnu, a třikrát dokonce i člověka, muže stojícího na prahu s puškou připravenou k palbě. Vždy mu zamávali na pozdrav v naději, že je pozve blíže, nebo k nim vykročí, aby se vyptal na jejich cíl a snad i na jejich osudy. Ale nikdo z těch tří to neučinil. První jen ledabyle kývl rukou, aby šli dál, druhý dokonce zacílil bez jediného slova varování, třetí se ani nepohnul.

Mohlo by Vás také zajímat