Doporučili | PhDr. Tibor Hrozáň, PhDr. Jiří Jakubů, MUDr., PhDr. Petr Pastucha |
---|---|
V kategorii | Stáří, umírání a smrt |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | vlastní smrt, utrpení, úmrtí blízkého člověka, umírání, terapeutický vztah, sebepřijetí, sebepoznání, pomáhající profese, klinické příběhy |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Máma a smysl života je dlouho očekávaným volným pokračováním Yalomova bestselleru Láska a její kat. V této knize se jeden z nejvýznamnějších současných psychoterapeutů pokusil být současně vypravěčem a učitelem. Tam, kde se tyto dvě role dostaly do sporu a autor musel volit mezi vložením pikantní pedagogické poznámky a udržením dramatického tempa příběhu, téměř vždy dává přednost příběhu a své pedagogické poslání se pokouší naplnit nepřímo. V šesti příbězích - jednom vlastním Máma a smysl života a pěti příbězích svých klientů Výlety s Paulou, Jižní útěcha, Sedm lekcí v terapii zármutku pro pokročilé, Dvojitá expozice, Prokletí maďarské kočky - se pokouší setřít hranice mezi beletrií a odbornými publikacemi. Přibližuje svěžím jazykem existenciální terapeutické přístupy, dynamiku zármutku ze ztráty blízké osoby, nastiňuje i problémy vyplývající ze vztahu mezi klientem a terapeutem, zvažuje míru upřímnosti, důvěrnost informací o pacientech, průhlednost terapeuta aj.
„Ale povězte mi, Halstone, proč chcete terapii ukončit? Mně připadá, že jsme teprve začali. Setkali jsme se, kolikrát – třikrát?“ Ernest Lash listoval stránkami diáře s návštěvami pacientů. „Ano, správně. Tohle je naše čtvrté setkání.“ Zatímco Ernest trpělivě čekal na odpověď, hleděl upřeně na pacientovu šedou vázanku se vzorkem připomínajícím prvoky a na šedou vestu se šesti knoflíčky a snažil se vzpomenout, kdy naposledy viděl pacienta, který měl na sobě formální třídílný oblek obchodníka nebo kašmírovou kravatu.
„Prosím, nevykládejte si to špatně, doktore,“ řekl Halston. „Není to kvůli vám; jde o to, že se děje příliš mnoho neočekávaných věcí. Je těžké brát si volno, abych sem mohl uprostřed dne zajít – těžší, než jsem čekal... působí mi to stres... což je paradox, protože koneckonců účelem toho, proč za vámi chodím, je to, abych stres zmírnil... A peníze za terapii, nemohu popřít, že hrají roli... jsem teď ve finanční tísni. Jsou tady peníze na děti... tři tisíce měsíčně na alimentech... nejstarší syn začíná na podzim na Princetonu... třicet tisíc ročně... víte, jak to chodí. Uvažoval jsem, že dnešek rovnou zruším, ale myslel jsem, že je správné, že vám to dlužím, abych přišel na poslední sezení.“
Z hlubokých štěrbin mozkové kůry mu náhle vyskočil jeden z matčiných výrazů v jidiš a Ernest si pro sebe zašeptal: „Geh Gesunter Heit“ (jdi ve zdraví), podobný požehnání po kýchnutí. Ale jak rčení posměšně užívala jeho matka, bylo spíš urážkou než požehnáním a znamenalo: „Jdi a nevracej se.“ „Dá-li Bůh, tebe hodně dlouho neuvidím.“ Ano, je to pravda, přiznal si Ernest, nevadilo by mi, kdyby Halston odešel a už se nevrátil. Nemohu v sobě probudit zájem o toho člověka. Ernest si svého pacienta dobře prohlédl – částečně z profilu, protože Halston se mu nikdy nepodíval do očí. Protáhlý, truchlivý obličej, břidlicově černá pleť – pocházel z Trinidadu, pra-pra-pravnuk uprchlých otroků. Pokud měl Halston vůbec nějakou jiskru, dávno vyhasla. Byl mdlý, složený z odstínů šedi: šedivějící vlasy, dokonale zastřižená prošedivělá kozí bradka, oči barvy křemene, šedivý oblek, tmavé ponožky. A šedivá, na knoflíky zapnutá mysl. Ne, Halstonovu mysl ani tělo neoživovala jediná stopa barvy nebo zaujetí.