Rodiče určují hranice

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Popis knihy

Pokračování úspěšné knihy Děti potřebují hranice. Inspirováni touto knihou kladli čtenáři autorovi během seminářů množství dotazů, jež se dotýkaly témat, která zůstala v předchozí knize spíše na okraji. Autor se proto v knize Rodiče určují hranice věnuje podrobně otázkám jako: Je možné vychovávat partnersky a být přitom pro dítě autoritou? Jaké jsou rozdíly mezi důsledností a trestem? Jak dítě ovlivňuje rozdílný rodičovský styl otce a matky? Porozumí menší děti smyslu hranic? Jak řešit situace, ve kterých jsou děti vystaveny hraničním prožitkům, které je ponižují? Jak zacházet s tématy nemoci a smrti, aby děti nebyly přetěžovány? Autor uvádí také případy ze své praxe, komentuje je, rozebírá možné přístupy rodičů a nabízí východiska.

Ukázka z knihy

Partnerství a autorita si nemusí odporovat

„Často, když říkám dětem, co mají dělat, odpovídají mi: ‚Ty jsi hrozná! Pořád musím dělat, co chceš ty!‘ Ale já přece nechci být autoritářská. Jak tomu mám zabránit?“
V jisté rodině jsou denně problémy s večerním čištěním zubů, jemuž se čtyřletý Petřík usilovně brání. A tak každý den v tutéž hodinu vypuknou ostré spory. V jiné rodině vznikají konflikty, když mají jít děti večer spát. Pětiletá Karolína a její šestiletý bratr Toník chtějí ze společného obývacího pokoje odcházet v půl deváté, zatímco rodiče se shodli na tom, že „půl osmé je maximum“. A tak mezi rodiči a dětmi vládně „skutečný boj“, jak se vyjádřil otec. Děti v něm často mají navrch, neboť disponují širokým repertoárem „zdržovacích technik, takže odtáhnou nakonec stejně až někdy v půl deváté“, jak líčí vyčerpaná matka.
A klid v další rodině je již celé měsíce rušen domácími úkoly. Matka trvá na tom, aby je její devítiletý Ben psal ve 14.00, on by je raději dělal později odpoledne.
Další podobné příklady konfliktních situací by nám ukázaly i jiné možné třecí plochy. Snad každá rodina má své specifické situace, za nichž vznikají spo ry – s nezvratnou pravidelností a se značnou intenzitou. Konflikty probíhají podle jediného vzorce, podle jakéhosi nepsaného pravidla. Je to dramaturgicky propracovaný rituál, v němž má každý určenu svou roli a každý předpokládá závěr: Rodiče trvají na určitých hranicích, zatímco děti je vidí – a možná i cítí – jinak. Více či méně jasné nároky, jež vznášejí rodiče, vyvolávají u dětí vzdor. Vzepřou se pod heslem: „Teď vám to teprve ukážu!“ nebo „Teď ne!“, podle toho, která ze strategií má právě naději na úspěch. Je zajímavé, kolik rodičů se nechá snadno vehnat do pozice protivníka, soupeře, reagujícího až dětinským vzdorem pod heslem: „Uvidíme, kdo se bude smát naposled!“ nebo „Já to vydržím déle!“.
Jiní rodiče naopak ustupují a s pochybnostmi nebo špatným svědomím přemýšlejí: „Nežádal jsem příliš?“, „Nejsem moc rozkazovačný?“, „Ne! Autoritářství je přece to poslední, co bych si přál!“.

Mohlo by Vás také zajímat