Doporučili | doc. MUDr. Herbert Hanuš, CSc. |
---|---|
V kategorii | Duchovní péče |
Další kategorie | Náboženské hledisko |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | životní cesta, východní filozofie, válka, svoboda, spiritualita, poznání, mystika, buddhismus |
Štítky uživatelů | cestování |
Autobiografický příběh Heinricha Harrera, německého horolezce, který byl po vypuknutí 2. světové války internován v britském zajateckém táboře, odkud utekl a žil pak 7 let v Tibetu, na dvoře dalajlamy, četly již generace čtenářů – jistě zaujme i vás.
Po celá léta jsem se nesetkat s nikým, kdo by v nejmenším zapochyboval o Buddhově učení. Pravda, existuje více náboženských sekt, avšak rozdíly jsou jen vnější. Člověk se nemůže uzavírat před horoucností víry, kterou všichni vyzařují. Již za krátkou dobu pobytu jsem nemohlo bezmyšlenkovitě zabýt mouchu, ve společnosti Tibeťanů jsem se nikdy neodvážil usmrtit obtěžující hmyz. Poměr místních obyvatel k živým tvorům je často až dojemný. Když při pikniku po někom leze mravenec, Tibeťan ho jemně sejme a přenese jinam. Spadne-li moucha do šálku čaje, je to malá tragédie: musí se zachránit stůj co stůj před utopením, koneckonců mohla by být převtělením zemřelé babičky. … Tibeťané se snaží vždy a všude podobně zachraňovat duše a životy. V zimě prorážejí led zamrzlých tůní a zachraňují ryby a hmyz před zmrznutím; v létě je opět vybírají, hrozí-li velké sucho. Děti, žebráci a šlechtičtí sluhové se brodí často ve vodě, loví z posledních kaluží všechny živé bytosti, dávají je do konzervovaných krabic a pouštějí do volného proudu. Tím učinili záslužný čin pro spásu své duše. Obcházejí také po domech a prodávají „zachráněné“ tvory zámožnějším občanům, aby je pustili do řeky oni a tím se na ušlechtilém díle podíleli. Čím více životů Tibeťan zachrání, tím je šťastnější. Spojení se všemi živými tvory je skutečně dojímavý rys národní povahy.