Doporučili | PhDr. et Mgr. Bohumil Šplíchal |
---|---|
V kategorii | Nádorová onemocnění a nevyléčitelné nemoci |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Mládež |
Štítky redakce | umírání, sebepoznání, rakovina, pacienti, motivace, dospívání, bolest |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Literární zpracování skutečného příběhu patnáctileté dívky, která onemocní rakovinou. Mladá dívka bojuje s nevyléčitelnou nemocí.
Dnes večer jsem měla velmi vážný rozhovor s doktorem Kernem. Až doposud jsem si pořád dělala iluze. Myslela jsem, že platinexová terapie je jen prostředek a že po pár terapiích budu vyléčená. Dneska vyšlo najevo, že terapie působí jen částečně a že se stav, např. plic, vůbec nezlepšil. Také ruka mě hodně bolí.
Platinexová terapie není rozhodující terapií a čím častěji jsem se jí podrobovala, tím víc jsem byla proti ní imunní. To tedy znamená, že mám menší šance a pravděpodobně brzy umřu. Byla jsem strašně otřesená, když mi doktor Kern vzal mé iluze. Je to ale každopádně takhle lepší a dobře, že se tak stalo. Jsem teď dokonce svým způsobem velmi šťastná a veselá. To ale vůbec neznamená, že bych se teď už vzdala. Naopak, nevěřím, že mě infekce vrátila daleko zpátky. Bolesti jsou ale horší a příští terapie asi také nepřinese žádný zázrak.
Doktor Petri a doktor Kern byli u mě dnes večer ještě jednou a oba mi říkali, že z bolestí nemusím mít žádný strach. Teď jsem doopravdy šťastná.
Když budu chtít ještě bezpodmínečně žít dál, mohu si svůj život dále prodloužit o měsíc – bez terapie, jen s ozařováním, s léky proti bolestem a s cortisonem.
Chtěla bych žít každopádně ještě dlouho, jak to jen bude možné a ulehčit osud svým drahým.
Jsem tak příjemně unavená a cítím se tak blaze, jak už jsem se dlouho necítila. Prostě vůbec nemyslím na to, že zemřu. Cítím se tak silná.
Táta s mámou právě odešli domů, ale máma se ještě vrátí. S tátou jsme se ještě políbili. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme se opět políbili na ústa. Dříve, když jsem byla ještě malé dítě – to bylo samozřejmé, teď to má pro mě docela jiný význam, spíš jako symbol zamilovaných.
Jsem příliš unavená, už ani dobře nevidím, ruka mi už nechce psát. Těším se na zítřek. Nesmím zapomenout vzbudit doktora Kerna!!!
Isabela