Doporučili | Lenka Ečerová |
---|---|
V kategorii | Ideologie, traumata a katastrofy |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | válka, logoterapie, holocaust |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Román známého spisovatele, nositele Nobelovy ceny, se odehrává v současnosti v New Yorku v kabinetu psycho-analytičky, i když zasahuje do minulosti a je v určitém slova smyslu i dílem historickým. Hlavní postava Doriel, z jehož pohledu sledujeme děj, se chce zbavit svých mučivých představ a vizí, které se v jeho paměti mísí s událostmi 20. století. Nit děje je vedena vyprávěním hlavní postavy a zápisky, které si vede psychoanalytička. Ve všem se prolínají i osudy a neštěstí židů – příbuzných Doriela, jeho obludné představy, které ho pronásledují, a snaha o terapii, tedy terapeutické dialogy s psychoterapeutkou Terezou Goldschmidtovou, která má také židovské kořeny. E. Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru, je autorem četných akademických i populárních děl s židovskou tematikou.
Na úvod příštího sezení se mě terapeutka zeptala přirozeným, jakoby lhostejným tónem odborníka: „Když se tak zabýváte lidským utrpením, nezdá se vám, že je to stále jedno a totéž utrpení? Víra předků a vaše nemoc – nejsou to dvě stránky téže zkušenosti, téhož traumatu a téže vzpomínky? Jedna jejich světlem a druhá jejich stínem?“ Zcela jistě měla talent poukazovat na to, o čem jsme mluvili dřív, a používat to tak, že mě postrkovala dál, stále dál v mém hledání, a chtěla, abych ho prohluboval. Zastavovala se přitom spíš u jeho neúspěchů než u pokračování. Najednou mi třeba bezdůvodně připomněla ženu z autobusu a její osamělost, Leu a její nezachytitelnou krásu, Maju a její modré, černě orámované oči. Maja věděla tolik věcí. Kde je asi teď? „Máte pravdu,“ řekl jsem. „Jako vždycky. Zdá se, že vás potřebuji, abych lépe chápal své myšlenky.“ Zase jsem si vzpomněl na Maju. Prozatím je to ještě Maja. Jsi jiná, Majo. Nevím proč, ale víš o tom? Já vím jen to, že jsi. Jiná a oddělená. Jsem rád s tebou. Jsem rád, že tu jsi. Když jsi tady, miluji i ty zdi, které mě dělí od vězení, jímž je svět lidí. Jako obvykle Maja nesouhlasí. Je to tím horší, že odmítá mluvit. Nějaký vlastní vnitřní hlas mi odpovídá: „Svět není vězení a druhý člověk není tvůj žalářník. Uvědom si to, Dorieli, miluješ metafyziku víc než psychologii. Kouzlo druhého člověka spočívá v tom, že ti dovoluje se definovat, aniž by tě omezoval v tvém výběru. Ve skutečnosti je druhý víc tvou svobodou než tvou uzavřeností.“ Tento hlas terapeutka neslyší. Klade mi otázky a já mluvím k mladé ženě s modrýma očima: „Jsi mi blízká, Majo. Miluji tvou melodickou jidiš a představu, že tvá moudrost obklopí to, co vím já, a dodá mi jistoty. Usmíváš se? Znáš mě hlavně v mém chmurném šílenství, dokonce i když pochybuji o tvé moci a prostředcích, které by mi umožnily mu čelit. Ale víš, kdo jsem, když nejsem sám sebou?“