Doporučili | Mgr. Vladimír Vedra |
---|---|
V kategorii | Průřezová témata a oblasti |
Žánr | Naučná |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | únava, syndrom vyhoření, poradenství, pomáhající profese |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Syndrom pomocníka představuje nebezpečí, kterému jsou vystaveni lidé pracující v pomáhajících profesích – potřebě pomáhat, která je nevědomou obranou, kompenzující neschopnost prožívat a vyjadřovat vlastní emoce a potřeby. Autor předkládá vědecké poznatky k dané tematice a výklad doplňuje kazuistikami. Kromě popisu syndromu a faktorů podílejících se na jeho vzniku ukazuje autor vývoj v oblasti pomáhajících profesí a jeho dopad na popisovaný syndrom. Novými tématy jsou vliv syndromu pomocníka na párovou dynamiku, na jev mobbingu, nebo nebezpečí profesního vyhoření. Kniha je určena pracovníkům z oblasti pomáhajících profesí a zájemcům o toto téma. W. Schmidbauer je psycholog, autor řady publikací. V Portálu vyšla jeho kniha Psychická úskalí pomáhajících profesí (2000).
Povolání, deprese a narcistická krize
Pojem syndrom pomocníka spojuje zcela obecnou profesní kategorii s klinickým odborným výrazem. Takové pojmy patří do kritické tradice. Snažím se upozornit na problém, který je usídlen v pevně daných hranicích akademických odborností: Povolání zkoumá sociologie, motivace pro povolání zkoumá psychologie a depresemi se zabývá psychiatrie.
V živém člověku se však nezřídka spojuje deprese s dětstvím a s volbou povolání. Cílem této studie syndromu pomocníka je oslovit právě takové lidi a prohloubit jejich porozumění vlastní situaci.
Člověk, který je ve svém sebepojetí do určité míry stabilní, je schopen zpracovávat křivdy, protože může realisticky hodnotit: V tom jsem udělal chybu, v tom ne, v mnoha oblastech jsem v pořádku. Naproti tomu u člověka se sklonem k depresi se narcistická porucha projevuje tím, že nevnímá jednotlivou chybu v jejím reálném obsahu či dosahu, nýbrž je pro něj vždy symbolem nedostatečnosti celé osobnosti.
Souvisí to s poruchami zpracovávání agrese, se začarovaným kruhem perfekcionismu. Když byl někdo jako dítě tak silně urážen, že svůj vlastní vztek prožíval jako vražedný (a proto si musel jako vražedné představovat i své blízké osoby), hledá později dokonalý mír, dokonalou harmonii. Už pro něj neexistují žádné drobné, neškodné a snadno řešitelné nesváry, zná už jenom katastrofy. Kdysi jsem pracoval s manželským párem, oba byli lékaři. Žena trpěla tím, že se muž často na celé dny uzavíral do mlčení, které jí odmítal vysvětlit. Když získal větší důvěru a došlo mu, že se zajímám i o maličkosti, přiznal, jak směšný a bezvýznamný podnět se skrýval za jedním z těchto mlčení – manželka ho u snídaně vyplísnila, že nechal máslo v papíru, místo aby je položil na talířek.