Táňa Fischerová : nežít jen pro sebe

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Napsali o knize

Životní osudy herečky, výchova dítěte s postižením, cesta k charitativní činnosti.

Popis knihy

Kniha rozhovorů představuje čtenářům známou herečku, jejíž tvář je v posledních letech spojena kromě jiného i s televizními adventními koncerty. Táňa Fišerová v ní odpovídá na otázky týkající se obecných věcí života: vypráví o tom, co to znamená vychovávat dítě s postižením a jak tato okolnost souvisí s charitativní činností. Mluví o svém vztahu k ekologii a politice, o významu občanských sdružení a o tom co je občanská společnost. Říká, co pro ni znamená herectví a vzpomíná na herecká přátelství, jako například na svůj vztah k první dámě paní Dagmar Havlové, ale i k Miloši Kopeckému a dalším. Dotýká se také otázek víry a hledání Boha v dnešním světě.

Ukázka z knihy

S každým novým pokrokem se člověk staví na nohy 

Vím, že žijete s rodiči, teď už jen s otcem. Vy jste se nikdy nevdala a neopustila rodiče?Zpočátku to bylo i tím, že jsem na byt neměla peníze. Později jsem si uvědomila, že rodiče zestárli a budou potřebovat mou pomoc. To se osvědčilo, když už byla máma hodně nemocná. Bylo veliké štěstí, že jsme byli spolu a mohla jsem jim pomáhat.
To, že jste se nevdala, byla taková vaše filozofie, nebo to tak vyšlo?
Ono je to asi tak. Já jsem už v mládí měla sny, úzkostné sny, že jsem se vdala. Vždycky jsem měla pocit – a dnes už je to normální – že o ty vdavky nejde v životě tolik jako o dobrý vztah. Mají-li lidé k sobě blízko, není ten papír tak podstatný. Nebyla jsem zřejmě nikdy formalistka. Současně jsem musela uznat, že je moc těžké, aby se našli dva lidé, kteří spolu prožijí celý život. Jsem asi hodně náročná a není to se mnou jednoduché. Nejsem z lidí, kteří svádějí všechno jen na ty druhé. Zažila jsem několik lásek. Každá z nich byla jiná a každá mi něco dala. Jsem za to vděčná. Také se ledaco zhroutilo a ledaco jsem prožívala těžce. Najít skutečného partnera mi asi nebylo úplně dáno, ale lásku jsem poznala a jsem za ni hodně vděčná. I za svoje dítě jsem vděčná, že přišlo na svět. Nevadí mi, že nepřišlo do manželského svazku. S jeho otcem jsme přátelé. Pro Kryštofa je to tatínek. Myslím si, že i když se lidé rozejdou, nemají právo to přenášet na děti – ty za to nemohou. Děti se nemají stávat rukojmími toho, že se dva dospělí lidé nepotkali šťastně a neuměli vyřešit problémy, které přicházely. Stále si myslím, že i když spolu lidé pak už žít nemohou, protože se ukáže, že neviděli některé své skryté stránky nebo je ve svém velkém obdivu prvních zamilovaných očí vidět nechtěli, nemají si to potom vyčítat. Obojí je stále platné – i ty kladné stránky, pro které se našli, i ty méně přijatelné. To, že na začátku něco nevidíme, nesmí vést k nenávisti a vzájemnému ubližování, odnesou to pak děti. Nikdy mě ani na vteřinku nenapadlo, abych litovala, že jsem nebyla vdaná.

Mohlo by Vás také zajímat