Zbavit se minulosti : jak léčit dávná emoční zranění

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Popis knihy

U každého z nás, ať svobodného, nebo žijícího v partnerském vztahu, rodiče, nebo bezdětného, ať jsme jakéhokoli věku, se projevuje nevědomý mechanismus, který nás vede k jednání, na něž má vliv prožitá bolestná zkušenost z dětství nebo z dávné doby, kterou si ani neuvědomujeme. Mluví se pak o „scénářích“, návratných schématech nebo o nutkání k opakování. V reakci na přítomné události nás tento „opakovací mechanismus“ nutí k prožívání našich starých zranění. Autor nás pomocí příkladů, cvičení a podnětů k postupné práci na sobě vede k tomu, jak se osvobodit od starých emočních zranění, jak odstranit nevědomé mechanismy a zdravě prožívat přítomnost. B. Rancourt je psycholog a psychoterapeut, autor dalších knih s psychologickou a rádcovskou tematikou.

Ukázka z knihy

Kvality přítomnosti – od úmyslu k praxi

Všichni víme, že přes veškerou dobrou vůli vyvinout si nový postoj, který by vedl ke zdravějšímu chování, bude naše iniciativa brzděna nejrůznějšími překážkami. Nová schémata chování, jimž se snažíme záměrně dávat přednost, často narážejí na staré vzory, které nás utvářely v dětství.
Setkal jsem se s matkami, které mi říkaly, že přečetly téměř všechno o výchově dětí, a přesto se považují stále za zoufale neschopné, doslova se hroutily pod tíhou komplexu špatné matky. Teorie je jedna věc, ale její uskutečňování je něco jiného. Vědomě a s nadšením se můžeme přiklonit k určité filozofii výchovy založené na kvalitě přítomnosti podobné těm, jaké jsem navrhoval, ale zapomínáme, že starý výchovný vzor, který se vtiskl do paměti našeho těla, se tak snadno nevzdává.
Byli jsme vychováni podle určitých vzorů, zvnitřnili jsme si určité zásady, a i když si myslíme, že vůbec neposkytují zdravé vý chovné postoje, něco nás nutí je opakovat. V hloubi duše máme vryty určité pravdy předávané osobami zastávajícími u nás rodičovskou roli – život je těžký, musí se tvrdě pracovat atd. – a tato sdělení podmiňují celý náš život.
Dítě, jehož otec pracuje sedm dní v týdnu a nikdy si neudělá čas, aby si s ním pohrál, jasně pochopí, že postatou života je práce. Pokud navíc často slyší poznámky typu: „Mohl ses víc snažit.“ „Pospěš si, lenochu!“ „Přestaň plýtvat časem.“, pochopí, že se musí stát takovým, jako je jeho otec, aby si ho někdo vážil a aby měl pocit, že ho mají rádi. Otcovský model se zvnitřňuje.
Dítě přebere stejný pohled na život a ztotožní se s workoholickým rodičem. Po celý život ho pak může pronásledovat otcův káravý přízrak, který hlásá: „Ztrácíš čas. Pospěš si. Mohl by ses víc snažit.“ Výsledkem je, že práce se stane náboženstvím, nejvyšším cílem života, něčím, čím člověk musí neustále dokazovat svou hodnotu a svou schopnost, aby si zasloužil lásku. Během let se dostaví vyčerpání a poté zoufalství. Nemoci a nehody budou varováním ukazujícím velice jasně, že je třeba na životní dráze opravit jistou chybu.
Když se pak taková osoba stane sama rodičem, jak bude reagovat vůči vlastním dětem? Bude také potlačovat jakékoli „lenošení“, nebo se pustí opačným směrem, než se ubírala její někdejší výchova?

Mohlo by Vás také zajímat