Doporučili | Mgr. Daniela Hebnarová |
---|---|
V kategorii | Stáří, umírání a smrt |
Žánr | Poezie |
Věková kategorie | Dospělí, Senioři |
Štítky redakce | životní hodnoty, vzpomínky, tvůrčí činnost, smysl života |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
V lednu 1986 se Jan Skácel na hřbitově v Kralupech na Vltavou rozloučil za české básníky s Jaroslavem Seifertem. Deset dní před 17. listopadem 1989 zemřel v Brně. Obě tyto skutečnosti mají v sobě cosi tajnosnubného: Skácel, narozený na Slovácku roku 1922, byl v jistém smyslu posledním básníkem, typem, poetikou i posláním oné velké generace, která vstoupila do literatury po 1. světové válce. A byl z těch odsouvaných žijících v době bolesti, kteří nesli stigma času včleněné do slov veršů. Skácel byl lyrik. Síla jeho metafor je patrná už z názvů jeho sbírek. Skácelovy básně jsou líbezné i závažné, svědecké i zpovědní, a hlavně neztrácejí dech života.
CESTA K NÁM
je to tak snadné najít cestu k nám...
Okolo potoka,
po kterém pírko plave,
přes zídku přelézt,
najít si humny,
na mostku postát,
nad hučícím splavem
slovíčka hledat vhodná pro pěnu,
zase je zahodit
a jít,
jít,
na cestu uříznout si hůl,
spočítat hvězdy,
v lese zabloudit,
tmu jako plnou fůru sena
před sebou tlačit
a mít náprav
uslyšet ze sna sténat ptáky.Je to tak snadné najít cestu k nám