V kategorii | Ideologie, traumata a katastrofy |
---|---|
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | válka, humor |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Kniha, která mě vždy rozesměje.
Nesmrtelný válečný román z roku 1963, v němž válku bere vážně snad jen jeho hlavní protagonista, poručík britské spojenecké armády Ernest Goodbody, si od svého prvního českého vydání získal řadu příznivců i u nás a stal se knihou, kterou lze bez váhání označit za kultovní. Ač svérázný důstojník zůstává na stránkách příběhu naivně přesvědčen o bezpodmínečné oddanosti své jednotky, je stále více zřejmější, že zásady vojenské taktiky se tu spíše než v boji za Krále a Vlast uplatňují při zápolení o zdroje alkoholického či erotického uspokojení. Donkichotský Goodbody se během několikaleté anabáze snaží vrátit válce její důstojnost, ale čtenář záhy pochopí, že jde o absurdní počínání - válka je beznadějně směšnou záležitostí a smích je také to jediné, čím ji lze porazit.
O kvalitách této satirické prózy svědčí i fakt, že se v roce 1967 stala předlohou pro stejnojmenný britský film s Johnem Lennonem v jedné z ústředních rolí.
Vojevůdci a vládcové už dávno přijali své pocty a vyznamenání a odešli ze scény. Kdejaký generál a polní maršál už uveřejnil svoje paměti, jak vyhrál druhou světovou válku navzdory všem ostatním generálům a polním maršálům. Všichni nejvyšší páni už vysvětlili v roztouženém vzpomínání, jak jedině oni odpovídají za vítězství a jsou osobně bez viny na porážkách. Jejich pohled na válku z božské perspektivy, čerpaný ze samolibých vzpomínek, vybraný z příhodných deníků a důkladně prošpikovaný dodatečnou jasnozřivostí, vykouzluje z chaosu příčinnou souvislost, spojuje navzájem nesouvislé události a vyšívá imaginární vzorky bitev poslušně podle jejich opožděných rozkazů.
Tolstoj je jednou provždy připíchl špendlíkem ve Vojně a míru:
„Říkám to, abych ukázal nevyhnutelnost falšování ve vojenských popisech, které slouží jako materiál vojenským historikům ... narazil jsem v takových historiích na vyprávění, že jsem nevěděl, mám-li se jim smát nebo plakat nad nimi, když jsem si uvědomil, že ty knihy jsou hlavními památníky oné epochy a že je četly milióny čtenářů ...“
My ve svém dilematu pozdějšího data se patrně musíme rozhodnout pro smích — ze strachu, abychom se nerozplakali.