Doporučili | MUDr. Martin Anders, PhD. , Olga Svobodová |
---|---|
V kategorii | Fobie, úzkosti a obsese |
Žánr | Naučná |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | strach, psychoterapie, pomáhající profese, podrážděnost, neurotické poruchy, emoce |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Autor vychází z letité osobní zkušenosti s jednou z úzkostných poruch a z poznání, že destigmatizace lidí trpících duševním onemocněním je procesem, závislým na kvalitě informací, které se k nemocnému a jeho okolí dostanou. Autorem není psychiatr, nýbrž novinář, který se o vlastní zkušenosti s úzkostnými stavy nebojí otevřeně hovořit. Nesupluje však pohled odborníka, je tím, kdo buduje most mezi lékařem a pacientem. Kapitoly vznikaly na základě rozhovorů s odborníky z oborů psychiatrie, interního lékařství, fyziologie, imunologie a urgentní medicíny. Kniha je určena lidem trpícím úzkostnými poruchami, jejich příbuzným, studentům medicíny a SZŠ a personálu nepsychiatrických zdravotnických zařízení. J. Janíček je expertním analytikem v oblasti médií a novinářem. Je autorem knižních rozhovorů s Václavem Klausem a Cyrilem Höschlem. V Radiu 1 připravuje a moderuje diskusní pořad Zátiší. Podstupuje psychoanalyticky orientovanou psychoterapii.
Živnou půdou pro vznik a rozvoj úzkostných poruch může být i závislá porucha osobnosti, pro kterou je typické podřizování vlastních potřeb jiným osobám, na nichž jsme závislí, a přílišné vyhovování jejich přáním podobně jako povzbuzování jiných a dovolování jim, aby za nás přebírali zodpovědnost při důležitých životních rozhodnutích. I hanlivě znějící histriónská porucha osobnosti často souvisí s úzkostí. Projevuje se sebedramatizací, teatrálností, přehnanými projevy emocí, trvalým vyhledáváním vzrušení (zdaleka nejen sexuálního) a touhou po ocenění druhými.
Jenomže při hlubším studiu dalších poruch osobnosti zjistíme, jak pohyblivé bývají hranice mezi jednotlivými poruchami a že se tyto hranice mohou v průběhu života u nás všech měnit. MKN nám tak podává důkaz o tom, že (alespoň v psychiatrii) jsou diagnózy virtuálními krabičkami, které se s postupem času proměňují, i když ty základní snad zůstávají. Štěpení jedné nemoci na desítky podskupin nás může inspirovat při návratu k jednoduchosti. V našem případě je vnitřním vyzyvatelem a nepřítelem i nadále úzkost a jevy s ní spojené. Pro nás je důležité zjištění, že (na)ladění naší osobnosti či její porucha výrazně modifikuje vnější projevy úzkosti. Zatímco někdo bude v panice tiše sedět a trpět, jiného symptomy dovedou až k verbální agresivitě. Jde v zásadě o to, na jaký typ osobnosti porucha „nasedne“, a podle toho nás bohužel i okolí hodnotí. Tišší a introvertní jsou „stateční“ a extravertní naopak „herci“, „divadelníci“, „hysterici“…