Doporučili | prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. |
---|---|
V kategorii | Existenciální otázky a smysl života |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | životní cesta, tvůrčí činnost, smysl života, mystika, morální hodnoty, morální dilemata |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Román Narcis a Goldmund (1930) zpodobuje v historizujícím novoromantickém hávu a v rozložení do dvou kontrastních postav mnicha-askety a umělce-erotika autorovy vnitřní rozpory a umělecká a životní hledání. Povídka Cesta do Země východní (1932) líčí pouť reálně ireálného bratrstva duchovní a umělecké elity všech dob a národů za trvalými hodnotami. Svazek doplňuje 15 drobnějších próz časově a tematicky spjatých s různými obdobími Hesseho života
DOSLOV
Prózou Narcis a Goldmund (1930) se Hermann Hesse po Stepním vlku (1927) vrátil k romantickým kořenům svého spisovatelství i své bytosti, k romanticky kritickému subjektivismu. Navzdory příkré odlišnosti stylového ztvárnění zůstalo však tematické jádro stejné: umělectví versus kázeň kognitivní a sociální, nomádství versus usedlost. Oba póly jsou vnitřně pročleněny. I umělectvím cloumá svár intuitivní tvořivosti s přísně objektivním řádem utváření. Nomádství funguje jako symbolické vyznačení instinktivní spontánnosti, jež má být přiznána a doceněna, žita, vymaněna z civilizačních tabuizací. Dnešním postmodernistům, kdyby Narcise a Goldmunda četli, by se to jistě líbilo jako obrana výrazové i mravní libovůle proti logocentrickému teroru. Tak prostomyslně však Hesse své téma nepojímal. Nebyl zahleděn do minulosti, jak by se z příležitostně konzervativních tónů jeho vyprávění mohlo zdát. Pomáhaly mu stavět do kritického světla splašenost novostí jen povrchní, odtrženou od nejvlastnějších kořenů člověčenství. Miliony těch, kdo s rozzářenýma očima tančili shimmy a charleston a nechávali se unášet opojením z usnadnění všedního dne nejrozmanitějšími technickými zázraky, měly zakrátko znovu zaplatit za osamostatnění nebezpečných hraček vlastní krví, v míře ještě větší než při prvním kole, za první světové války. Hesse to věděl a prokázal pravý heroismus neboli statečnost v beznaději (W. Benjamin): neúnavně varoval, ač mu bylo jasné, že vzedmutí takzvaných dějin se svedení pustí leda až s roztříštěnou lebkou. Byl umělcem moderním, bdělým pozorovatelem a kritickým analytikem, člověkem věřícím přes všechna zklamání a z nich plynoucích pochyb v budoucnost lidského rodu. Choroby své doby protrpěl, namísto aby jejich povrchně denunciační popisy rozprodával.