Doporučili | Redakce |
---|---|
V kategorii | Závislosti a návyková chování |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí, Mládež |
Štítky redakce | životní osudy, psychoterapie, drogy, autobiografie, abstinence |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Autobiografické vyprávění člověka, který byl závislý na drogách. Autor vypráví, jak pomalu propadal závislosti od kouření marihuany až do smrtícího kolotoče každodenního braní tvrdých drog. Popisuje nevyslovitelné stavy abstinenčních příznaků zapříčiněných dlouhodobým braním drog. Zabývá se životem narkomana, který žil v centru drogové scény v Praze a poznával osudy dalších narkomanů, které potkával, když jim vyměňoval stříkačky. Vypráví o těchto setkáních, ale i o smrti, která potkává tyto mladé lidi, často ještě děti. Popisuje pražské protidrogové kontaktní centrum jako místo pomoci a svoje pokusy se závislostí přestat. Přibližuje však i onu obrovskou sílu závislosti, která ho nutila agresivně usilovat o drogu. V další části provází čtenáře systémem léčebných zařízení až k místu, kde se mu podařilo odevzdaně přijímat pomoc.
Bohnice, pavilon 26 poprvé
Hned u příjmu jsem vyfasoval pyžamo, a protože jsem neměl přezůvky, nechali mi moje kanady. Dali mě do dvoupokojáku, na dveřích byl nápis „detox“. Se mnou tam byl jeden takový dlouhovlasý týpek. Bylo mu kolem třiceti. Nemohl jsem usnout, do hovoru mi nebylo, večeře jsem si nevšímal. Byl jsem vyzáblý na kost a těžce mimo. Druhý den už byl lepší. Nebolela mě tolik hlava. Ruce se mi klepaly pořád. Po společné snídani jsem zapadl do kuřárny.Nemusel jsem říkat, co jsem zač, alkoholici, kteří tam byli, to poznali okamžitě a já je taky. Vysomroval jsem tam cigaretu a lačně ji vykouřil. Okamžitě jsem si řekl o druhou a až pak jsem se zklidnil. Byli jsme si tak cizí, přitom na jedné lodi. Ráno jsme měli hned po snídani takovou sešlost. Moc mě to nezajímalo. Seděli jsme na židlích, kdosi tam něco říkal o tom, jak se dostanou na koně či co. Vůbec jsem netušil, o co jde. A tak jsem po tom ani nepátral. Mučila mě myšlenka na dávku. Najednou mě to pohltilo, realitu jsem nevnímal. Pořád jsem před očima viděl, jak se v inzulínce smíchává krev s drogou. Prožíval jsem to, jako by to byla realita, jen ten nájezd nepřišel. Skupina končila a my vycházeli ven každý sám, jen „alkáči“ se mezi sebou občas bavili.