Doporučili | PhDr. Jana Dokoupilová, PhDr. Naděžda Němcová, PhDr. Helena Strnadlová |
---|---|
V kategorii | Ideologie, traumata a katastrofy |
Žánr | Naučná |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | posttraumatická stresová porucha, poradenství, neštěstí, nehody |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Náhlé zraňující události (například nehody, násilí, přírodní katastrofy) zasahují hluboce do života člověka. Zanechávají kromě dalších škod i emoční zranění, která mohou být daleko bolestnější než tělesná poranění; déle se hojí, a pokud nejsou léčena, mohou přetrvat celý život a navždy změnit člověka a jeho pohled na svět. Obvykle se mluví o posttraumatické stresové poruše (PTSD). Publikace podává důležité informace všem, kdo se stali obětí nějaké traumatické události, i těm, kdo lidem takto postiženým chtějí pomoci. Shrnuje informace o tom, jak se posttraumatická porucha projevuje, jak ji léčí odborník, jak si může postižený pomoci sám a jak mu může pomoci jeho rodina a okolí. Text je psán srozumitelně, s orientací na praktické potřeby a je doplněn řadou příběhů.
Cesta ke zdraví - převyprávět příběh
Prvním krokem při cestě ke zvládnutí PTSD je převyprávění traumatického příběhu. Mnoho lidí, kteří zažili traumatickou událost, je vystaveno ihned po události řadě dotazů druhých lidí. Blízcí, přátelé, policie, lékaři, někdy novináři, všichni se ptají, co se vlastně stalo. Otázky přicházejí v době, kdy je člověk otřesen, v šoku, a je pro něj těžké na nějaké otázky vůbec odpovídat. Většinu zvědavých otázek vnímá jako nepříjemných, vnucujících se, netaktních, přesto, že si je vědom, že často odpovědět musí. Zpravidla proto odpovídá skoupě. Některé otázky jsou „úplně mimo“ a vyvolávají pocit, že druzí vůbec nerozumějí. Vedou ke zklamání z lidí. Jindy, zejména policie, se ptá na kriminalisticky relevantní věci, které však s hrůzným vnitřním zážitkem moc nesouvisejí. Během výslechu pak zažívá pocit nepochopení, odmítání a vnitřní samoty. Rozpovídat se o detailech traumatu vždy navozuje silný stres. Některé otázky mohou být dokonce velmi zraňující a posilovat pocity viny postiženého. Například otázka policisty znásilněné dívce: „A bránila jste se vůbec?“ v ní vyvolá silný pocit viny a selhání, když si uvědomí, že se bránit vůbec nedokázala, jak byla ochromená strachem. Takové otázky vlastně potvrzují vinu na události, které se pak postižený těžko zbavuje. Podobně otázky po nechutných detailech traumatické události mohou vést ke znechucení ze sebe samého.