Doporučili | Mgr. Vojtěch Lebduška |
---|---|
V kategorii | Postoj k životu, psychologie všedního dne |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | životní cesta, sebepřijetí, radost ze života, přátelství, optimismus, mezilidské vztahy, láska |
Štítky uživatelů | cestování |
Pohodová, krásně zpracovaná kniha, ze které je vidět, že ji autor psal podle hesla: "Román, který bych si rád přečetl".
V duchu románu, kde je jedna postava svědkem života jiné postavy právě tak, že si o jeho životě čte, tak se čtenáři tohoto románu mohou stát svědky života autora. Jedna žena a dva muži: světoběžná Američanka Alice – jako tajemná femme fatale s bílými vlasy, Američan Max-Pol Millay ocitnuvší se na křižovatce života jako autor Krétské kroniky, rodilý Řek s anglickým pasem i domovem Alex Evans jako mladistvý stařec s šaškovským nosem – to jsou tři protagonisté netradičního románu, jež se odehrává na mýty opředené Krétě, v Giverny – v zahradě Clauda Moneta, v Oxfordu na vodních kanálech, a také ve vlacích, letadlech a na nádražích, kde dochází nejen k průsečíku tratí, ale i lidských osudů, protože vyráží-li lidé na cesty, události se dávají do pohybu – cesta je nejběžnější metaforou lidského života. Abyste nemuseli hádat, Robert Fulghum se nejvíce ztotožňuje s postavou Alice.
„Došli na křižovatku, jenže Alice ho vybídla: „Pokračujte.
„No, to už je všechno,“ řekl Alex. Zastavil se a hleděl na Alici. „Zítra večer, za světla Venuše a úplňku, mi zahrajete na violoncello. Kde to představení uspořádáme?“
“Mám chuť říct, že v Monetově zahradě. Jednou mě tam hrát nechali. Ale...možná...“ Alice se rozhlížela po loukách nad Giverny. „Co kdybychom zaši sem nahoru? Za úplňku budeme mít všechno jako na dlani – vesnici, zahradu, louky, řeku. Monet na tomto místě často maloval.“
„To ovšem nemá chybu.“
„Myslím, že prozatím už jsme doleva/doprava dohráli. Nemá smysl si něco nalhávat – myslím, že už jsme toho nachodili asi tolik, kolik je pro vás ještě příjemné. Ani jste si dnes nevzal hůlku. Cestou do kopce jsem vycítila, že trochu kulháte. Přiznejte, že vás to bolí.“
„Budu neméně upřimný, když řeknu, že s vámi jsem na svou opotřebovanou nohu úplně zapomněl, ale když jste mi ji teď připomněla..., tak ano, bolí mě. Je pro mě dar – vaše péče o mou pohodu. Totéž lze říci o vašich odpovědích na nepoložené otázky. Víc darů už teď neunesu, takže vás zvu na kávu a calvados.“